Cena lidského života

Je to součástí každého lidského života - občas se pozastavit nad jeho smyslem a zauvažovat nad tím, zda jej opravdu žijeme tím správným způsobem. Nejlepším měřítkem tak bývá otázka, kterou si položíme: „Jsem šťastný/á?“

Bude to už pár let, co se mi stala  příhoda s babičkou, která pochází z malé vesničky u Zlína. Velmi rádi jsme u této babičky trávili svátky a to nejen pro její pohostinnost, ale i proto, že pro nás caparty bylo u ní vždy dostatek bratranců a sestřenic, se kterými se dala podnikat kdejaká vylomenina. Jednou, když mi bylo něco kolem 10 let, se při naší takové návštěvě stalo, že večer, kdy jsme se ukládali k spánku, babička dostala vážné zdravotní problémy a rodina musela zavolat pohotovost. Byla to z města velká vzdálenost a trvalo dost dlouho, než se doktor dostavil. Z toho, co se dělo, jsem byl docela překvapený a ještě více násobilo můj údiv, jak bezmocná byla celá rodina. Seděl jsem v místnosti u babičky a jen tiše pozoroval reakce, jak to ti velcí dospělí zvládají a přitom jsem z nich cítil vzrůstající bezradnost.
     Postupně jsem si začal uvědomovat, jak křehký je náš život a jak je důležité si ho víc vážit. Připomínalo to nějaké bojiště – velký zmatek, dohady a emoce, které po nějaké době opadly. Chvíli jsem zůstal s babičkou sám a aniž by jsme si něco řekli, cítili jsme se oba mnohem lépe, když ten zmatek a vyptávání: „Jak ti je?!“, ustal. Bylo jasné, že má bolesti a cítil jsem takovou tu temnotu, co se kolem člověka točí pokud se děje něco nesprávného, ale stačilo jen, aby tam člověk byl a všechno přešlo. Jako by člověk v tu chvíli držel lucernu se světlem, které vyzařovalo ochranu, bezpečí a lásku. Bylo vidět, že se to tak babičce mnohem lépe snáší a když přijel doktor, odhadl její případ na okamžitou operaci a rychlý odvoz do nemocnice. Při odjezdu se na mě usmála se vší laskavostí a řekla jen prostě: „Děkuji“. Nebylo potřeba o ničem mluvit, ani předtím, ani potom.
     Babička byla za pár týdnů zase jako rybička a užili jsme si ještě roky jí a její pohostinnosti. Tento zážitek však přetrval a naučil mě do mého života něčemu, co nevyčtu nikde v žádné učebnici. Něco, co člověk musí zažít. Život máme totiž jen jeden a je na nás, zda nám proteče mezi prsty nebo mu dáme skutečný význam. Prostě se naučit žít šťastně, myslet pozitivně a jednat tak, abychom byli na konci tohoto našeho úžasného a jedinečného života opravdu upřímně  šťastní.  Toto sice nemusí být vždy pohodlné, ale jak říkal Profesor Brumbál z Harryho Pottera: „Musíme si vybrat mezi tím, co je správné a co je jednoduché.“

Takže položili jste si již tu nepohodlnou otázku? Otázku, která nemá nic dočinění s tím, co se děje tam venku ve vašem životě, bez toho, jestli jste úspěšnou osobností nebo obyčejným člověkem? Jste opravdu upřímně šťastní? Ono je to totiž možné změnit. Ta chvíle je vždy nyní. Je zde a v tuto chvíli. Zítřek totiž nemusí nikdy nastat. A to štěstí nenaleznete někde venku, ale uvnitř vás – hluboko ve vašem srdci.